Rpuť

„Byl 1.máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas…“ chrastila cituplně bedýnka rozhlasu po drátě.

„No jo, vrká, vrká, ale co dělat neporadí“, drbal se starej Doucha za uchem a konstatoval, že ten Tonda, tedy soudruh předseda, se asi dočista pomát.

Soudruh předseda Tonda kdesi ve skladu vyštrachal tlustou složku portrétů a byli na ní všichni komunističtí svatí co se jich jen od Marxe bylo. Soudruh Tonda byl předsedou MNV a zachtělo se mu zásluh, neb ohlásili se souzi z okresu, že přijedou oslavit první máj.

Takže šance by tady byla a musí se využít!.

„Nalepíme ty portréty na standarty a soudružky svazačky je v řadě ponesou v průvodu“, zasnil se.

Soudruh tajemník se zamyslel a pak zavrtěl hlavou: „Neprojdou!“ řekl rozhodně.

„Co blbneš, Pepane, teda soudruhu“, opravil se soudruh předseda. „Jak můžeš něco takovýho vůbec říct,“ nechápal.

„Těch fotek je asi 30 a když se třicet ženskejch postaví vedle sebe, tak se na tu silnici nevejdou“, vysvětlil soudruh tajemník jednoduše.

Problém se jevil být vážným, až soudružka sekretářka navrhla, že standarty by mohly být oboustranné – „z jedné strany třeba Lenin z druhé Gottwald“, navrhovala.

Z důvodu nedostatku jiných návrhů tento přijat, opatřen papundekl i staré násady od košťat a hrábí a vše doneseno do přidružené dílny JZD dědovi Douchů, že aby ty standarty tedy vyrobil.

Kulak Doucha si myslel své, ale nic jiného mu nezbývalo a tak se teď nad těmi standartami trápil a navíc zjistil, že jeden papundekl chybí a soudruha Marxe a soudružku Dolores Ibarruri jaksi není na co nalepit. Chvíli hledal a huhlal papundeklu nenalézaje, ale pak to vyřešil starým rámečkem, který objevil a obrázky na něj prostě přitloukl hřebíčky.

Se soudruhem předsedou však cloumal dále tvůrčí nepokoj: „Soudružky svazačky půjdou v modrých košilích a vemou si ty bílý sukně, co nakoupily v Bílý Labuti!“, rozvíjel nadšené vize.

Věděl své, neb před Velikonoci ho přepadly baby z kravína, že „Máňa vod Šimků psala, že v Bílé Labuti maj ty nový tesilový skládaný sukně“ a to si nesměj nechat ujít, takže JZD podniklo zájezd a vyrabovalo obchodní dům. Dlužno říci, že přijeli pozdě a na skladě už byly jen bílé sukně, ale to nevadilo, hlavně, že všechny baby, paní i dívky byly osukňované a věřily, že kráčí s duchem doby.

Tesilové skládané sukně byl dobový mor, nosily to všechny ženské v republice, bylo v tom horko a ty bílé měly navíc tu nevýhodu, že byly průsvitné.

Na MNV to ovšem hučelo jak v úle, soudruh předseda organizoval, pověřoval a vydával rozkazy. Už zorganizoval i soudruhy pionýry a soudruhy hasiče, ale pořád měl dojem, že to ještě není ono.

„Ten průvod bude hrozně krátkej,“ trápil se.

Nazítří musel na okres a na zpáteční cestě, asi 5km od domova, zahlédl mezi stromy střechu starého zámečku, v němž byl momentálně domov pro děti a mládež s kombinovaným postižením. „To je ono“, zadunělo mu v mozku a okamžitě zahnul k zámečku.

Ředitel domova se poněkud zapotácel a pokusil se čelit hrozbě průvodu upozorněním, že řada pacientů je nechodících a oni nemají dostatek pojízdných vozíků. „To zvládnem“, odmávnul to soudruh předseda a s vlajícím sakem pádil k domovu.

Ráno ještě rychle přepadl učitelku zpěvu ve škole a nařídil, aby s dětmi z domova secvičila něco budovatelských písní.

Po té vtrhl do pracovny k tajemníkovi: „Hele Pepo, ty máš dědka na vozejku, viď, zaútočil střemhlav. Soudruhu tajemníkovi spadla brada, ale soudruh předseda Tonda to ani nezaregistroval a okamžitě nařídil, že všichni místní invalidé musí zapůjčit své vozíky na akci 1.máje.

„Dědkové se domluvili“ žaloval druhý den soudruh tajemník: „Před akcí dovézt do hospody a každýmu zaplatit guláš a tři piva! Jinak prý vozejky nebudou.“

Soudruh předseda setřel pot z čela a rychle to odkýval: „Fajn, beru!“

Načež ještě Pepovi nařídil zkonfiskovat po městečku všechny pomlázky, nakoupit krepový papír a holky z účtárny pověřil výrobou mávátek.

Den „D“ konečně nadešel, před hospodu vyneseny stoly jako podium a za kravínem shromažďoval se průvod. Zima byla jako v psírně a tak soudružky svazačky sice přišly v modrých košilích, jak přál si soudruh předseda, ale pod košilemi měly narvaná trika a svetry, čímž jejich tvary nabývaly zajímavých rozměrů. Pionýrům cvakaly zuby a maminky je balily do deky.

Pro děti z domova vyslán autobus. Děti byly samozřejmě nadšené, že jsou zas jednou venku, dostaly pomlázko-mávátka a nadšením výskaly, mlátily se po hlavě a shledávaly to velmi zábavným. Soudruh tajemník sledoval to skotačení a když tak pozoroval děti, na nichž jejich postižení většinou bylo dost zjevné, nebyl si zcela jist, že to byl ten nejlepší nápad. A tušení ho nezklamalo.

Okresní soudruzi dorazili vzápětí, byli usazeni za „podium“ a slavnostní fanfára ohlásila začátek průvodu. První pochodovala kutálka se starým Peškem v čele, který co dirigent mával vozembouchem a udával rytmus. Za ním kráčela jeho žena s harmonikou a mladej trápil štěbenec. Za nimi pak kráčeli zbylí členové kapely a dalo se říci, že hráli celkem dobře. Budovatelské tóny burácely ulici a soudruhu tajemníkovi byla ta melodie nějaká povědomá…

A hned za ní se vynořila řada vozíků s dětmi. Vozíky tlačil personál domova, bojoval s předpotopními vehikly a modlil se, aby se nic nezvrhlo a neupadlo kolo. Soudružka úča, která celý týden pečlivě nacvičovala s dětmi budovatelské písně vyrazila do čela, mávla rukou a děti povětšinou netušící co zpívají a proč to zpívají a snad ani, kde vlastně jsou, za nadšeného mávání mávátky spustily: „Až nás půjdou miliony…“

Soudruh okresní tajemník naštěstí zrovna se zájmem sledoval jednu vyvinutou svazačku a tak jen s úsměvem přikyvoval do rytmu, ale pod tajemníkem Pepou se podlomila kolena a šly na něj mrákoty.

„Jo, je to v hajzlu“, pravil za ním tiše pan farář a nabídl mu první pomoc v podobě placatice s rumem, nejspíš svěceným.

Boží pomoc se dostavila v zápětí, neb na místo drkotavých vozíků se zuboženými dětmi dostavily se vytuněné soudružky svazačky a před podiem vytvořily špalír mávající standartami k okresním soudruhům.

A za jejich zády vyšlo slunce a prosvítilo ty bílé tesilové sukně k velké radosti soudruhů i bezpartijních, i když v některých případech odhalilo i skutečnost, že bohatýrské děvy pod sukénky zhusta navlékly cosi, co se tenkrát obecně nazývalo „bombarďáky“.

A jen díky tomu, že jejich zraky směřovaly níže, si nikdo nevšiml, že na jedné standartě má Dolores Ibaruri mohutný plnovous, který tam prosvítal od svatého Marxe.

Takže oslava 1.máje byla nakonec velmi úspěšná , brzy po ní následovalo několik svateb a za 9 měsíců uspořádalo městečko další oslavu přijímání nových občánků. Zda-li i soudruh předseda Tonda obdržel kýženou pochvalu však pověst nepraví.

Motto:Indiáni nedokázali přistěhovalectví zastavit. Dnes žijí v rezervacích.

František I.

Již dlouho nás Brusel pomalu připravuje na skutečnost, že i naše republika bude muset přijmout část z minimálně stotisícové komunity syrských utečenců. Bude prý muset přijmout ty, které EU přidělí (mezi vysídlenci je mnoho syrských křesťanů, schopných se integrovat) a ne si vybírat. A to není vše. Přes Středozemní moře denně plují lodi plné uprchlíků z Afriky a Řecko, Itálie či Španělsko si s nimi neví rady. Tito utečenci se tísní v narychlo zbudovaných táborech a čekají, co s nimi bude. Nebo z nich utečou a ve velkých městech pak vytvoří svoje enklávy. Například v Aténách. Zkušenosti potvrzují, že neštěstí nechodí nikdy samo. Platí to i v tomto případě, kdy jde z drtivé části o muslimy, kterým naše evropská kultura pranic neříká a hodlají jednat tak, jako jsou zvyklí ze své domoviny. Podle některých našich, evropských i amerických spoluobčanů na to mají právo, protože prý i my musíme brát v úvahu jejich specifika a neutlačovat jejich náboženské cítění. Přijímat utečence je prý věcí cti a humanizmu. Pro tento myšlenkový konglomerát se vžil trefný termín „multikulturalismus“ a ještě nedávno se s ním hrdě oháněly i mnohé velké evropské politické strany.

Tyto myšlenky bohužel také zastávají i vysocí státní představitelé v čele s americkým prezidentem Barackem Husseinem Obamou a mnohými evropskými potentáty. To platí i o části našich politiků. Příkladem může být bývalý ministr zahraničních věcí a neúspěšný kandidát na prezidenta České republiky Karel Schwarzenberg či mnohde známý, byť malinko kontroverzní, teolog Tomáš Halík. Velkým popularizátorem této myšlenky byl i již zesnulý český prezident Václav Havel. Čisté svědomí v tomto ohledu nemají ani nynější francouzský prezident François Hollande, německá kancléřka Angela Merkelová a další politici, kteří dříve tuto doktrínu tvrdě hájili a v současné době je trochu brzdí v rozletu.

Multikulturalismus a ti druzí

O vzájemném přátelském soužití lidí různého politického a náboženského vyznání se mluvilo, hodně mluví a hlavně bude hodně mluvit. Zamícháme-li do tohoto slepence ještě otázky národnostní či etnické, je oheň na střeše. Dlouho jsme se koupali v jakési myšlenkové pračce, kdy jsme ze všech směrů slýchávali o křesťansko-židovském kulturním dědictví. Tedy o myšlenkách podnětného soužití multietnické společnosti. Naši multikulturní zástupci se hrdě zaštiťují naším chápajícím středoevropským prostorem. Těžko říci proč. Nemusíme chodit zas až tak daleko, abychom si připomněli nedávnou minulost, kdy jsme se naštěstí mírumilovně rozešli se Slováky. O něco dříve jsme se už ne tak přátelsky rozešli s Němci, v době pobělohorské s protestanty a připomínka středověkých židovských pogromů, byť mnohem menších, než jinde ve světě, tu také je. Ani naše současnost není idylická. Celkem oprávněně si můžeme klást otázku, jak úspěšně se nám podařilo do většinové společnosti integrovat romskou menšinu. Představa dalšího nepřízpůsobivého etnika za humny, které by si žilo zcela po svém a opovrhovalo zdejšími zvyky či dokonce zákony, by nám jistě radost neudělala. Že to opravdu hrozí, nás mohl přesvědčit benevolentní přístup britské policie k místně uplatňovanému islámskému právu šaría. U nás to zatím není tak horké. Jen klasická fraška například v podobě případu dvou zdejších muslimských dívek. Jejich mnohonásobně publikovaná neochota podrobit se školnímu řádu a sundat si ve škole šátky, vzbudila mezi multikulturalismy značný ohlas. Také tepličtí zastupitelé za odmítnutí povolit stavbu mešity to prý pěkně schytali. Vystoupení českých muslimů v České televizi alespoň dovoluje udělat si nezávislý obrázek, co nás asi čeká. Horší je, že podle posledních zpráv se již pět českých muslimů vydalo bojovat za Islámský stát právě do Sýrie. Máme tedy pochybnosti o tom, zda přijmout minimálně deset tisíc utečenců. Nebude jich však o nějaké ty rodinné příslušníky daleko více? Paní ombudsmanka Anna Šabatová bude jistě tyto moje myšlenky považovat minimálně za módním slovem xenofobní. Pan Uhl mne konečně kdysi dávno konečně označil za fašistu. To však nic nemění na skutečnosti, že máme davy muslimských i jiných emigrantů před branami a tuto skutečnost řešit musíme.

Koho chleba jíš

Přitom to začalo tak mile. Když skončila poválečná konjunktura, začalo se v Evropě žít krásně. Především v té západní a severní části. Obyvatelstvo bohatlo a lidem se nechtělo dělat méně kvalifikovanou práci. Zároveň se začala snižovat porodnost. Proto se tehdejší evropské vlády rozhodly řešit tuto disproporci a otevřely hranice přistěhovalcům. Ti na sebe nenechali dlouho čekat. Turci si oblíbili Německo a Rakousko, Alžířani a další obyvatelé francouzkých kolonií Francii a příslušníci Commonwealthu hledali štěstí ve Velké Británii. První ohlasy opravdu nebyly špatné. Přibylo popelářů, metařů, příležitostných dělníků, prodavačů kebabů apod. s trochu neevropskou vizáží, či odlišnou barvou pleti. Tuto vcelku pozitivní zkušenost však kalil drobný mráček. Každý z našich emigrantů, který se vrátil do vlasti, ví, jak je těžké se etablovat v cizí společnosti. Mezi místním obyvatelstvem a cizinci existuje a vždy bude existovat jistá bariéra. Například na Čechy dosud mnozí Francouzi koukají jako my u nás na Romy. Jak asi museli koukat na přistěhovalce z Afriky nebo z arabských zemí? Přešla první generace, narodila se druhá a té následně třetí. Jenže práce ubylo, jistá kvalifikace se stala nutností a islám bohužel vzdělání, zvláště u žen, zrovna nefandí. V okolí měst objevila geta arabských či asijských komunit. Zvláště v konkurenci s pilnými asiaty arabští imigranti zaostávali, takže na ně zbyla horší práce nebo organizovaný zločin. Navíc se arabské komunity ani nesnažily alespoň trochu integrovat a v mnohých rodinách dodnes muslimské ženy neumějí místní jazyk. Vzrostl podíl vykořeněných a bezprizorních. Potom už stačila jen jiskřička v podobě militantního islámu a oheň byl na střeše. Dříve na dávkách v opovržení žijící evropský Arab bez vzdělání se mohl okamžitě pokládat za nadčlověka, protože on přeci věří a ostatní jsou, jak známo z historie tohoto náboženství, pouze k tomu, aby mu sloužili nebo aby je pobil. Problém je, že tato řvoucí minorita dovede zfanatizovat další a další. Jen k tomu stačí mít vhodné podmínky. Evropská ekonomická krize v posledním desetiletí a tzv. Arabské jaro je vytvořila. Neopakuje se historie? Zhruba o století dříve se totiž v jedné knajpě v Mnichově sešli fandové později nechvalně známého pána s knírkem.

Multikulturalisté rádi hovoří o humanitě a nadhledu. Jaksi zapomínají na drobné přízemní otázky, které se týkají pro ně opovržení hodných slov „ekonomika a národní hospodářství“. Mnozí z utečenců totiž dorazili do Evropy nikoliv z humanitárních důvodů, ale ekonomických. Slovy se to dá lapidárně vyjádřit: „Tady mne máte, tak se starejte!“ V současné době máme v naší republice téměř 16 % obyvatelstva v důchodu. Podle Českého statistického úřadu bylo u nás v roce 2013 celkem 367 tisíc nezaměstnaných a 3 708 tisíc ekonomicky neaktivních osob. Podle nejnovějších zpráv schodek důchodového systému se v letech 2009 až 2013 zvyšoval v průměru o 12 procent ročně. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) varoval, že dlouhodobě jde o neudržitelný stav. (O závěrech kontroly důchodového pojištění informovala 19. 1. 2015 mluvčí NKÚ Olga Málková.) Současná situace asi lepší nebude. Co s tím udělá příliv dalších ekonomicky neaktivních, lze také snadno uhodnout.

Spojené státy neměly štěstí

Tedy potažmo alespoň na poslední dva prezidenty. Jeden rozvrátil Irák a náhle s hrůzou zjistil, že neví, co dál. Druhý se postaral o tzv. Arabské jaro. První dny musely být pro zúčastněné demonstranty na ulicích měst v Libyi či Egyptě jistě nezapomenutelné. Konec, kdy se vlády pomalu zmocňovali islamisté, již tak pozitivní nebyl. Časem se ukázalo, že krvavý diktátor byl pro leckteré státy lepší variantou, než naše implementovaná a nepochopená demokracie. Téměř ukázkovým příkladem se následně stala Sýrie, kde vládl mnoho let Hafíz Asad a v současnosti jeho syn Bašár. Ano, byla to diktatura. Žilo v ní však relativně v míru mnoho národností. Krom většinových Arabů a kurdské menšiny tu přebývali Arméni, Čerkesové, Turci, Turkmeni, Peršané, Židé a Romové. Azyl zde našly také statisíce palestinských utečenců. Většinu obyvatelstva tvořili muslimové, zejména jejich sunnitská odnož, ale našli bychom tu i mnoho křesťanských kostelů a židovských synagog. O tom všem už můžeme mluvit v minulém čísle. Kdo neutekl, toho znepřátelené síly, ve kterých bojuje mnoho evropských dříve spoluobčanů, zastřelili či zotročili. Stejně tak můžeme mluvit i o nesčetných starověkých památkách, ze kterých si islamisté rádi dělají cvičné cíle. Vrcholem všech paradoxů byl fakt, že zbraně, které USA posílala spřáteleným Syřanům, tedy odpůrcům v Americe nepopulárního Bašára Asada, šla přímo či nepřímo přes finanční filtr k islamistům. Takže v současnosti mají „Alláhovi svatí bojovníci“ krom obstarožních kalašnikovů i moderní americkou výzbroj a výstroj.

Je to samozřejmě tragedie, za kterou mohou i svojí nepatřičnou podporou bruselští potentátci. A opět jsme u exulantů. Je s podivem, že drtivou většinu utečenců tvoří příznivci islámu. Proč chtějí do Evropy, když je kolem tolik bohatých arabských zemí, jako například Arabské emiráty, Saudská Arábie nebo chápající Irán? Bohužel místo pozvánek čiší ze jmenovaných zemí zcela netypický mrazivý, islámu netypický chlad. Také USA zpřísnily imigrační zákony, takže to prý zbývá na Evropě. Nebýt atentátů ve Francii, které se navíc odehrály na mediální půdě, asi by si syrští vystěhovalci už mohli balit a islámská komunita u nás plánovat místa pro další mešity. Multikulturní politici a jim přátelská mainstreamová média by každého odpůrce dehonestovali s poukazem na jeho fašistické názory a podle svého překroutili a upravili realitu. Ale to už po atentátech nejde zdaleka tak snadno.

Co dál? Opravdu těžko říci. Svět je tvrdý a my jsme v praxi viděli, jak se tzv. dobrý úmysl mění v přímém přenosu v peklo. Přeneseme si ho i k nám nebo sobecky zavřeme oči? Někdy není jistá míra sobeckosti zas až tak moc špatná. Snad na závěr jeden nekorektně multikulturně pojatý slogan: Všichni vyznavači islámu nejsou teroristé, ale všichni teroristé byli islamisté. Snad kromě pana Anderse Behringa Breivika.

Aneb, co se úředně děje, když se rozhodnete dovézt ojeté auto z Itálie. Italskou stranu nechám stranou, na Itálii tu byla větší esa a dění kolem automobilů jako vítaného zdroje dojení italských daňových poplatníků pečlivě tutlala. Budu tedy tutlat i já. Snad jenom takový detail, že ještě loni tam člověk vyhlídl ojetinu, nechal si na místě zkontrolovat, jestli je košer, koupil, zaplatil, vyfasoval k ní papíry, naložil jí na návěs a jel. Nyní se úředně kontroluje, jestli auto není kradené, nepatří mafii, není úředně neexistující, eccetera, eccetera, eccetera. A protože Itálie, tak to trvá měsíc. (Jen tak pro zajímavost, dostat se do italských databází kradených vozidel je pro cizince úkol nadlidský. Horší než získat tři zlaté vlasy děda vševěda.) Takže máte doma auto, máte kupní smlouvu a čekáte, až proběhne úřední kolečko, až se potvrzené doklady dostanou na stůl italskému obchodníkovi s autama, až se obchodník rozhoupe a doklady buchvíproč pošle exotovi, který vám auto převážel. Chi va piano va sano e va lontano. (Kdo jde pomalu, dojde ve zdraví a daleko.)

Takže doklady páčíte od exota, který vám auto přivezl, protože nejspíš doklady strčil doma do šuplete, vykašlal se na ně a vás krmí pohádkama, že v Alpách spadla lavina na šoféra, který techničáky převážel, že už to dal do pošty a pošta to doručila do Grónska… Pak vám rupnou nervy, dojedete k exotovi, exot vám řekne, že doklady jsou u druhého subexota, dojedete si k subexotovi a ten je opravdu v tom šupleti má. Evidentně je italský způsob práce nějak nakažlivý.

Rozjásaně s doklady v ruce vyrazíte na stanici STK, kde by vám měli udělat evidenční kontrolu, změřit emise a udělat technickou kontrolu. A v tom okamžiku se začnou dít věci a podivenství převeliká. Technik se udiveně koukne na auto, sedne si k počítači, chvíli v něm štěrchá a pak vám s truchlivým výrazem ve tváři sdělí, že tohle auto neexistuje. Když mu řeknete, že ta dvoutunová věc za vámi je dotyčné auto a je setsakra existující, zachmuří se ještě víc a jde do počítače štěrchat znovu. Pak zjistí, že to auto opravdu existuje, ale má jinej motor, než ministerská databáze popisuje. Vás jako databázistu v.v., který pár let pracoval pro různá ministerstva, to nikterak neudiví. Proč by jedna země Evropská unie, durchumdurch prodrátovaná sítěmi, měla vědět, co se vyrábí v desetitisícových sériích v druhé zemi, že? Ale technik se nenechá zlomit, najde ten správný motor a přes protesty programu ho do formuláře nahečmá. Auto projde technickou bez ztráty květinky, a začne tvorba technického protokolu. Po třech hodinách usilovné mravenčí práce je hotovo. Vlastně ne až tak úplně docela. Cestou domů si čtete v protokolu a zjistí, že tam jsou napsané jiné velikosti ráfků. Víte přesně, že jsou jiné, protože jste auto nechával přezout na zimní gumy i s ráfkama a na webu výrobce jste se dočetl, že tohle auto z tohohle roku s touhle motorizací má povolený jenom jeden jediný rozměr ráfku a jenom jeden jediný rozměr pneumatiky. Technik opraví rozměr ráfku, vytiskne podruhé protokol a předá vám ho. Cestou k autu zjistíte, že sice hezky napsal 7J, ale nechal tam původní zbytek rozměrů, které jsou taky špatně. Technik vytiskne třetí verzi protokolu. Spokojeně se podíváte do protokolu a zjistíte, že je kompletně špatně rozměr pneumatik. Počítač, vybaven vnitřní inteligencí po provedené opravě v okénku ráfky automaticky přepsal okénko rozměr pneumatik. Úplně blbě. Se čtvrtým protokolem se odebéřete na obecní úřad, odbor dopravy.

Na úřadě si vyčekáte frontu dvou lidí a po hodině a půl se dostanete na řadu. Na rozdíl od těch předchozích vás během minuty vystřihnou jak kolečko z papíru. Nany za sklem převezme štos dokladů, vyplněnou žádost, a když zjistí, že jde o dovoz z EU, suše vám řekne, že tohle se vyřizuje do příštího pracovního dne. A protože je pátek ráno, musíte pochopit, že do pondělka do odpoledne se to prostě NEDÁ stihnout a musíte přijít ve středu. Že v devět ráno bude hotovo. Ve středu v půl deváté ráno vám Nany volá, že v protokolu jsou chyby. A že technik není v práci, takže si máte pro papíry dojet, odnést je na STK, počkat na druhý den, až v práci technik bude a přinést je opravené zpátky na úřad. Je vám zcela jasné, že úřad se na vaši věc z vysoka vykálel, nechal ji ležet celých šest dní a začal na ní pracovat těsně před tím, než jste se měl dostavit. Úřad je natolik laskav, že praví, že až opravené podklady dodáte, že na věci začne promptně pracovat. I když je čtvrtek a není úřední den. Takže ve čtvrtek ráno nacváláte na úřad, převezmete vadné protokoly, snažíte Nany za sklem vysvětlit, že tohle auto nemá, ale opravdu NEMÁ žádné alternativní pneu, ani disky, protože by nefungovala správně ABS a další vehementy v autě zabudované, takže technik tam OPRAVDU NEMŮŽE nic napsat. A že sice v technickém průkaze je napsáno osm míst k sezení, protože to je maximum u modifikací, které mají v poslední řadě lavici a ne dvě židle, jako tam máte vy, že vy tam máte opravdu jenom SEDM míst k sezení a víc jich tam nedáte, i kdybyste se pokrájeli. Že pojem EURO4 je obecný pojem a že pro techniky je důležitý název konkrétní normy, protože norem EURO 4 je tři prkýnka a nikdo mi s textem „EURO 4“ v budoucnosti emise neudělá, protože nebude vědět hodnoty. Argumenty se odrážejí od skla, které vás od Nany dělí, jako hrách od zdi. Odjíždíte k technikovi a rukou společnou a nerozdílnou splácáte technický protokol tak, aby byl v souladu s chápáním pojmů Nany za sklem. Nany převezme protokol a s úsměvem vám řekne, abyste si přišli v další úřední den, že to bude hotové. Pak si všimne, že vám jde pára z uší a podivně rudnete. Na vás mrazivý dotaz, zda to myslí úplně vážně, se zadumá a pak vám řekne, že to bude mít za dvě hodinky hotové.

A opravdu. Po zaplacení poplatků za více než tři tisíce, týdnu usilovné práce úředníků, které platíte ze svých daní, čtyřech návštěvách STK a třech návštěvách Úřadu, držíte v ruce český techničák a značky. Můžete si je nacvaknout do rámečků, nasliznout si na přední okno dálniční známku a vydat se po rozflákaných silnicích, padajících mostech a hrbolatých dálnicích vstříc radarům, kontrolám lékárniček, reflexních vest, výstražných trojúhelníků…

Alelujá veselme se.

To by bylo něco pro mě, kdyby sloužila ještě původnímu účelu. Voják jsem byl,jezdec jsem a invalida brzo budu…, i na přednášku bych šel !!

Zuzana Chlumská

 Jj – už jsem to psala. Mockrát! Poprvé někdy v roce 2000 … pak ještě …. tuhle jsem našla článek z roku 2003. A nebyla jsem sama, pořád někdo píše: „Vychovávejte ty děti pořádně, jinak na to doplatíte vy i ony!“

  Všechno marné, jsme tmáři a všechno co bylo je špatně, v 21. století nutno vše dělat lépe! Zejména pak svobodně, takže výchova stala se jakousi cochcárnou, kde nejdříve dítko si dělá co chce a pak všichni dělají to, co chce dítko. Tedy v rodině. Zde.

  Dítko však musí do školy a tady narazí – na dalších 25 svobodně vychovávaných dětí, z nichž jedno každé si myslí to samé – že svět se řídí podle něj! Záhy všichni zjistí, že svět je zlej a idea nefunguje. Robě dosud přesvědčené, že např. restaurace je místo k hraní na honěnou a cvičení zdatnosti ve skoku na židle, s úžasem shledá, že je po něm požadováno, aby ve třídě toto nečinilo. A naopak činilo věci nemilé jako je matika!

 Leč svobodný duch nedá se tak snadno ujařmit a dítko se vzepře, podporováno matičkou, tatíčkem a babičky se rády přidají. Přesvědčeni, že jejich Pepíček je darem božím veškerému lidstvu, opakují to doma tak často, že Pepíček uvěří.

 Podle výzkumu vědců z Amsterodamské university narůstá počet dětí, které k sobě chovají patologický obdiv. A malý narcis pak vyžaduje pro sebe zvláštní zacházení a ohledy …. a zákonitě opět narazí. Zde.

 Dítko dále roste a do života se mu začínají plést hlasatelé moderní výchovy, z nichž některé se jim už podařilo uzákonit. A tak vznikají další a další problémy:

 Když děti do 18 let se nesmí moc učit, aby se u toho bavily,
když nesmí mít úkoly, aby se neunavily,
když nesmí moc cvičit, aby z něčeho nespadly,
když nesmí nic vyrábět, aby se u toho nezranily,
když nesmí vypomáhat, aby někdo nezneužil dětskou práci…

 Za posledních 20 let nám ten problém jaksi nakynul a rozkošatěl. První narcisové už dospěli. O odpovědnosti jim nikdy nikdo nevyprávěl a tak nevědí, co to je. Vědí, že jsou nejlepší, ale stejně dobře vědí, že venku s tím už mockrát narazili. A tak jsou raději doma. Nikdo po nich nikdy nic nechtěl a tak jsou toho názoru, že by tomu mělo tak být i nadále. Čerstvě zletilý mladý moderní jinoch pouze požaduje peníze a služby. Dostane-li se mu toho v hojné míře, je spokojen, zasedne k počítači a usoudí, že svět je v pořádku a není třeba dospět.

Zuzana Chlumská

Se svobodou slova se to má jako s nahotou!

Málokdy vidíme ji v plné kráse, povětšinou, jak chytrá horákyně, skrývá se pod hadry cenzorské korektnosti. Jen občas dráždivě ohlásí striptýz, aby, jak stará děvka plivla pár urážek a čekala, kdo jí skočí na špek. „No dovolte“, ohradí se pak dotčeně: „Máme přece svobodu slova! Nesahat!“

Účelový striptýz pak vypovídá více o autorovi výroku, než o obsahu, který nám má být sdělen.

Má tisíce podob a zejména pak tu, která se právě hodí. Máme svobodu říkat jakou barvu mají tanga L.Vondráčkové, ale místo cikán či Rom, říkáme mladík, což už je dnes chápáno jako synonymum. Pravda, jazyk se tím poněkud ozvláštňuje, ale když už je zvláštností moc, jaksi přestává být srozumitelným. Managorka podlahových krytin je zajisté k smíchu, který ovšem poněkud hořkne v ústech.

Máme právo svobodně lhát cokoliv o komkoliv, ale říkat pravdu je korektně zakázáno, neb v postmoderní společnosti se slovem normativní etika rozumí „právo na informaci“. Jakoukoli. Její kvalita či pravdivost v tomto chápání není podstatná.

Díky rozvoji komunikační techniky stali jsme se terčem největší manipulativní PR akce v dějinách. Pracuje se s našimi emocemi, využívá se našich neznalostí a právo na svobodu slova bylo povýšeno nad jakoukoli etiku a morálku.

A úplně nám uniklo, že ke svobodě slova přináleží i odpovědnost za to, co svým svobodným slovem dokážeme udělat.

aneb: zapište si termín do kalendáře!

Globální oteplování pokračuje mílovými kroky.

Já už doufal, že to třeba letos půjde bez prohazování závějí… no nepůjde! Už od včera je ca -5°C, sněží a do toho větříček  tak asi 60 km/h s nárazy výrazně vyššími.Plachty pryč, seno zaváté, na hnůj závěj a jít se podívat dozadu, jaká je závěj u vrat co garážuji se mi vůbec nechce.
Už jsem to viděl skoro optimisticky a doufal, že mě ta záda přestanou bolet…
A doufám, že to elektrické vedení vydrží.

Já bych tu zimu zakázal !! 🙁

Zanést do kalendáře a nezapomenout!!!