Pavel Hasenkopf
Není pravda, že předseda vlády v Bavorsku pouze citoval z česko-německé deklarace.
O tom, co stávající předseda vlády skutečně řekl, a také o tom, co bohužel neřekl a říci měl (když už nemohl mlčet).
„… Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa…
Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.
Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 – 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky, pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.
Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.
My, Češi a Slováci, máme na to plné právo…“
(prezident republiky Dr. Edvard Beneš,
14. prosince 1945, sjezd Svazu osvobozených politických vězňů)
* * * I.
Nejdříve fakta.
Tvrdí se, že předseda vlády Nečas neřekl v Bavorsku nic nového, jen zopakoval to, co se píše už v česko-německé Deklaraci. Pokud by to byla pravda, bylo by to v naprostém pořádku.
Text premiérova projevu, připraveného v režii ministerstva zahraničních věcí, je zde. Má 2 554 slov.
Text česko-německé Deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji je zde. Má pouze 863 slov.
Něco tu zjevně nehraje.
S Deklarací má Nečasův projev společnou pouze tuto větu:
„Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“
Tato věta, obsažená v 25. odstavci projevu, je převzata z bodu III. Deklarace.
Jen pro pořádek a pro spravedlnost je na místě citovat i Václava Havla: 23. prosince 1989 tehdy ještě pouze západoněmecký prezident Richard von Weizsäcker ve svém vánočním poselství citoval ze soukromého dopisu slova tehdy ještě pouhého kandidáta na československého prezidenta Václava Havla: „Za svou osobu odsuzuji – stejně jako řada mých přátel – poválečný odsun Němců. Vždycky jsem ho považoval za hluboce nemorální čin, který přivodil nejen Němcům, ale snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody.“ Dlužno podotknout, že Občanské fórum se od Havla v tomto distancovalo a že samu myšlenku mu měl údajně vnuknout Karel Schwarzenberg.
A zde už je výtah z projevu Václava Havla předneseného 15. března 1990 při příležitosti státní návštěvy německého prezidenta v Praze (celý text zde):
„Shodujeme se na tom, že základním předpokladem skutečného přátelství našich národů je pravda. Jakkoli tvrdá, vždy však vyslovená. Náš host už za svůj národ řekl dost tvrdých pravd o utrpení, která světu celkově i nám speciálně způsobili mnozí Němci. Nebo přesněji: mnoho předků dnešních Němců. Dokázali jsme i my říct za naší stranu všechno, co bychom říct měli? Nejsem si tím jist. Šest let nacistického řádění stačilo například k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla, udávali se navzájem za války i po ní, přijali najednou za svůj – ve spravedlivém i přehnaném rozhořčení – nemorální princip kolektivní viny. Místo abychom řádně soudili všechny, kdo zradili svůj stát, vyhnali jsme je ze země a potrestali tak trestem, který náš právní řád neznal. Nebyl to trest, ale pomsta. Navíc jsme je nevyhnali na základě prokázané individuální viny, ale prostě jako příslušníky určitého národa. A tak v domnění, že dáváme průchod historické spravedlnosti, jsme ublížili mnoha nevinným lidem, hlavně ženám a dětem. A jak to v historii bývá, neublížili jsme tím jen jim, ale ještě víc sami sobě: účtovali jsme s totalitou tak, že jsme její nákazu vpustili do vlastního konání a tím i do vlastní duše, což se nám krátce na to krutě vrátilo v podobě naší neschopnosti čelit nové a odjinud importované totalitě. Ba co víc: mnozí z nás jí aktivně pomáhali na svět. Ale ještě jinak se nám tehdejší rozhodnutí nevyplatilo: tím, že jsme náhle zdevastovali rozsáhlý kus své země, vpustili jsme bezděky plevel devastace do celé naší vlasti. Oběti, které si vyžádá náprava, budou tedy – mimo jiné – i daní za omyly a hříchy našich otců.
Historii zpět nevrátíme a tak mimo svobodného zkoumání pravdy můžeme udělat už jen jediné: vždy znovu přátelsky vítat ty, kdo se přijíždějí s mírem v duši poklonit hrobům svých předků nebo podívat, co zbylo po vesnicích, v nichž se narodili.
Vztah Německa k rodině evropských národů a vztah této rodiny k Německu je – už s ohledem na jeho velikost, sílu a centrální postavení – tradičně nejdůležitějším prvkem evropské stability.
Platí to i dnes: celá Evropa musí být vděčna Němcům, že začli bořit zeď, jež je rozděluje, protože tím začli bořit i zeď, která rozděluje Evropu. Přesto se mnoho Evropanů stále ještě bojí sjednoceného Německa.“
(… a mají k tomu opravdu hodně dobré důvody – P.H.)
II.
Předseda vlády v bavorském zemském sněmu řekl mimo jiné i takovéto „perly“:
„Do 19. století vešly Čechy a Bavorsko sice jako oddělené útvary, avšak společné hodnoty a identita byly nadále posilovány.“
(… ergo to je škoda, že šlo o „oddělené útvary“? – P.H.)
„K podstatným změnám došlo po roce 1918, kdy byla v Bavorsku vyhlášena republika, která brzy čelila zásadním politickým a ekonomickým problémům a nakonec padla, spolu s celou Výmarskou republikou, za oběť nacismu. Byl také založen československý stát, který i přes své demokratické parlamentní uspořádání s sebou vzal do vínku národnostní napětí, které se nakonec stalo záminkou pro nacistickou agresi a rozbití československé státnosti.“
(… takže za nástup nacistů vlastně může Československo? Neměli bychom se za jeho existenci Němcům taky omluvit? – P.H.)
„Pro většinu Čechů toto rozbití dodnes symbolizuje právě město Mnichov, kde byla v září 1938 podepsána dohoda, která znamenala nejen pro nás nástup vlády teroru a násilí. Tento krok předznamenal na dlouhou dobu krizi společné identity založené na duchovní tradici a kulturní spřízněnosti.“.
( … nyní je čas tu údajnou společnou identitu zase začít obnovovat, chápu to správně? – P.H.)
„Naše identita v tomto prostoru nadále byla dominantně odvozována od etnického původu a jazyka, které se však stávaly nepřekonatelnou bariérou a nástrojem izolace.“
( … jasně. Bez Němců bychom asi dodnes neznali ani mýdlo, P.H.)
„Koncepce vlasti omezené jen na jeden, vlastní národ pak znamenala nejprve v roce 1938 ztrátu domovů pro mnoho Čechů a následně v roce 1945, po ukončení válečného běsnění, také pro téměř všechny naše německé spoluobčany.“
( … kdyby Němci válku vyhráli, tuším, že bychom ztratili nejen domovy – P.H.)
„Po válce byl příhraniční region na dlouhá desetiletí zcela vykořeněn, jeho identita byla ke škodě Čechů i Němců násilně změněna. České pohraničí převzal po válce stát a osídlil ho lidmi, kteří tam přicházeli v nejistotě, zda tam jednou nepřijde někdo místo nich. Pohraniční krajina ztratila paměť, zanikla kultura, mnohé architektonické památky byly zničeny. Města přišla o svůj pestrý, mnohonárodnostní a mnohojazyčný charakter. Nenávratně byla zdevastována průmyslová i zemědělská výroba. Lidé na české straně hranice nepociťovali touhu interpretovat dějiny jinak, než jim byly předkládány. Kdysi bohaté regiony se staly periferií, zdejší lidé byli komunistickou propagandou pravidelně strašeni západními revanšisty.“
„Do Bavorska přišly milióny našich bývalých německých spoluobčanů, kteří se významně zasloužili o jeho ekonomický rozkvět i vynikající životní úroveň, kterou má dnes.“
(… prostě jsme naprostí barbaři a sudetští Němci hodní, bohatí strýčkové a potřebujeme je trochu pumpnout … – P.H.)
Jak něco takhle poníženého vůbec může jakýkoli český politik říct?
A proč vůbec? Havel se naomlouval víc, než je zdrávo, máme společnou Deklaraci, tak kde se pořád bere ta mánie některých českých politiků se Němcům omlouvat a za co vlastně?
III.
Když už se předseda vlády cítil v Mnichově tak neodolatelnou potřebu vyjádřit se k minulosti, proč nepřipomněl třeba toto:
– že to byli Němci, kteří se nechali zblbnout Hitlerem, zvolili si ho do svého čela, šli za ním jak ovce a ve své většině dokázali sami sebe přesvědčit o tom, že Slované a Židé jsou jen nižší rasy, které je žádoucí eliminovat podobně, jako eliminujeme plevel,
– že Češi nikdy nechtěli Němce vyhladit ani je nikdy nepovažovali za podřadnou rasu,
– že Češi nikdy nechtěli rozbít německý stát a nepovažovali jeho území za svůl životní prostor,
– že odsun německého obyvatelstva je legitimním výsledkem II. světové války (čl. XII Závěrečného protokolu Postupimské konference),
– že český stát neaproboval vraždění Němců jako svou státní politiku, excesy při tzv. divokém odsunu byly dílem soukromých osob,
– že Německo nikdy neuznalo neplatnost mnichovské dohody od samého počátku,
– že Německo se nikdy nedistancovalo od požadavků Sudetoněmeckého landsmanšaftu?
IV.
Nečasova řeč bohužel není pouhým potvrzením česko-německé Deklarace, ale představuje celkem jasný posun: Předseda české vlády nelituje pouze toho, že „poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem“, ale lituje odsunu jako takového, mrzí ho, že tu Němci již nejsou a nevytvářejí spolu s námi „společnou identitu založenou na duchovní tradici a kulturní spřízněnosti“.
Já toho nelituji a za mne Petr Nečas nemluví. Nemám čeho litovat a nemám za co se Němcům omlouvat. A nestojím ani o žádné omluvy z německé strany: Nemohu přijmout omluvu prezidenta Gaucka, protože on osobně mně ani českému národu nijak neublížil a nemá se za co omlouvat. A nemohu přijmout omluvu německého státu ani nikoho, kdo se na zvěrstvech války osobně podílel. Některé věci nelze odpustit. Platí, co už přede mnou napsal Jan Petránek: „Německo, které vykoupalo Evropu a kus světa v krvi, se nemůže divit principu rozhoupaného kyvadla, který popsal už Allan Edgar Poe. To se nedá odpustit, to se dá jen překonat a počkat, až se nad tím zavře voda.“
Překonání česko-německého traumatu nepomůžeme neustálým kolotočem omluv a výčitek, to je jako sypat sůl do otevřených ran. Musí se to zahojit samo a to chce čas. Budeme-li to stále vytahovat, bude se to hojit o to hůř.
V.
A proč že by měl Beneš dostat za odsun Nobelovu cenu míru?
Ze dvou důvodů.
Za prvé, protože těm odsunutým sudetským Němcům s největší pravděpodobností zachránil životy. Pokud by po válce zůstali, čekalo by je peklo (a Čechy taky). Jak to vypadá tam, kde se na jednom území sváří dva národy, to můžeme dodnes pozorovat v Izraeli a na územích nárokovaných Palestinou.
A za druhé, kdyby byl Nečas zticha a nedělal vše, co vidí na očích ministru zahraničí, nemusel bych dnes připomínat prezidenta Beneše a jeho slova v úvodu. Kdyby byla pravda, že jen citoval z česko-německé Deklarace, mohl bych si s čistým svědomím tento článek odpustit.
Celý text Nečasova projevu:
http://www.ods.cz/clanek/4068-projev-predsedy-vlady-pred-poslanci-bavorskeho-zemskeho-snemu#.US4hDDewNLj
