Zátiší s husou
aneb první říjnové sobotní odpoledne u koní…

Ještě nabrousit nůž, ohřát vodu, zapnout lednici a …

… odpoledne dojde ke krveprolití !!
Pravda, fotka i husy jsou starší, husy dnes větší. 😉 😀 😀

Tak snad se to opět povede!

Večer budeme v hotelu Šumava v Brodě.

PS.
Při přihlašování v hotelu se odvolávejte na mě, rezervace je na mé jméno!

Bohužel to Radim posílá hrozně pozdě. Pokud tam někdo stihnete jít, vynadejte mu, ať to posílá dřív!!!

Dušan Neumann

V pondělí vystoupil Donald Trum na shromáždění v Detroitu s nástinem ekonomického plánu. Nejdříve připomněl nedávnou historii Detroitu, kdysi automobilového srdce Ameriky, dnes polorozpadlého města jehož populace klesla za dvacet let z milionu a půl na 700 000 obyvatel, a kde se v bývalých montážních halách automobilek prohání leda průvan. „Detroit je živým, dýchajícím důkazem neúspěšné ekonomické politiky, kterou zastává moje oponentka. Každá politika, každý zásah, a mnoho dalších pokusů, které tady selhaly, jsou podporovány Hillary Clintonovou.“ – řekl Trump.

Trumpův nástin ekonomických změn je jednoduchý a dá se shrnout do několika bodů pod hlavičkou „America first“. Po zkušenostech s komplikovanými plány předchozích vlád, například Obamova zdravotní reforma, která vyšla na 2600 stránkách, je jednoduchost tou jedinou zárukou, že se něco pohne kupředu.

Trump navrhuje zjednodušení daňového kodu, jenž je tak komplikovaný, že se v něm nevyznají ani zákonodárci, kteří jej schvalují. Místo dnešních sedmi daňových kategorií navrhuje Trump 3 – 12%, 25% a 33%. „Podle mého plánu nebude žádný americký podnik platit více než 15% daň z příjmu.Nejvíc na tom vydělají malé podniky. V Hillaryně návrhu by malé podniky platily třikrát více.

Druhým zásadním bodem je značné zjednodušení a omezení regulací, které podle Trumpa dusí americkou tvořivost a představují olověné závaží na americké ekonomice.“

„Amerikanisace, nikoliv globalisace, je naše heslo“ – Amerika zbavená okovů vládních regulací umožní znovu rozvoj amerického industriálního talentu, který znovu vytvoří předpoklad světlé hospodářské budoucnosti. „Budou to americké ruce, které postaví tuto zem na nohy, bude americká energie ze zdrojů této země, která požene ekonomiku dopředu a budou to američtí dělníci, kdo bude najat na tuto práci,“

Aby se tato vize mohla uskutečnit, bude nutné se zbavit washingtonského nepotismu.“ Nemůžeme opravit systém s těmi samými lidmi, kteří ho zničili. Pouze celková změna vedení, může přinést výsledky. Musíme přestat věřit politikům a začít věřit Americe.“

Trump to bude mít těžké, neboť aby se dostal do Bílého domu, musel by dodržovat jistá tradiční politická pravidla, nebo aspoň držet hubu než si pořádně promyslí, co chce říci. Zatím tuto kázeň nemá a ztrácí proto podporu tradičních stranicky organizovaných Republikánů. Nejnovějším důkazem je dopis 50 vysokých bezpečnostních úředníků, obviňující Trumpa z totální nekompetence, která může ohrozit samotnou existenci USA. Trump reaogoval intuitivně, ale přesně komoru. „To si stěžují ti, kteří nás do dnešního marasmu zatáhli a s nimiž v příští vládě nepočítám“ .To, že dopis nepodepsal Jindříšek Kissinger mi dokazuje politickou a existenční zaujatost autorů.

V těchto dnech Trump ještě ztrácí – je asi 12% za Hillary Clintonovou, a to je kritické. jeho jedinou nadějí jsou tři presidentské debaty. Pokud se mu podaří změnit rétoriku a rezervovanějším způsobem v základní konfrontací vizí vytočit cholerickou Hillary, může výsledek ještě zvrátit. Ale moc nadějí tomu nedávám.

Zkrácený překlad projevu Teda Cruze (vynechal jsem osobní a ilustrační pasáže, vzdálené českému publiku.
Blahopřeji Donaldu Trumpovi k včerejší nominaci.

Dušan Neumann

Nominační sjezdy bývají vzrušené veselím, ale odhlédnu k událostem minulých týdnů, dovolte mi, abych se zmínil o o tom, o co skutečně jde. Před dvěma týdny si devítiletá Caroline bezstarostně hrála s otcem a přáteli, jak si šťastné dítě má užívat dětství. Dokud její otec, policista, nebyl zavražděn když chránil v Dallasu demonstranty zesměšňující a urážející policii. Nevím, koho Michael Smith volil v minulých volbách, ale vím, že to byl bývalý ranger, který bral svou službu vážně, miloval svou vlast a spoluobčany. Jeho život a práce dávají nový smysl literárnímu “zemřít pro lásku, znamená žít láskou.”
Když jsem přemýšlel o dnešním proslovu, nedokázal jsem vypudit příběh Michaela Smithe. Snad proto, že jsem viděl video toho děcka, snad proto, co se stalo v Orlandu, v Paříži, v Dallasu, Baton Rouge a v Nice. Vtírá se otázka, co když je to naše poslední chvíle tady, žil jsem podle svých zásad, udělal jsem vše pro svou zem? O tom jsou tyto volby. Nebojujeme o nějakého kandidáta, o nějakou politickou kampaň, ale protože chceme svým dětem a vnoučatům říci, že jsem učinili to nejlepší pro jejich budoucnost, pro naší zem. Amerika je víc než kontinent mezi dvěma oceány Amerika je idea, jednoduchá, ale mocná : svoboda je podstatná. (tady mám problém s překladem – čeština to neumí říci tak přesně – freedom matters). Většinu lidské historie, byla vládní moc nevyhnutelnou konstantou života : vláda vyhlásila zákon a lid poslouchal. Ne zde. Nemáme krále ani královnu, Nemáme diktátora. Lid omezuje vládu. Náš národ je výjimečný, protože je zbudován na principu nejsilnějších anglických slov: Chci být svoboden. Ještě snad nikdy nebyla tato věta více potřebná než dnes. Dnes tu jsme rozpolcený národ – stranická nevraživost, zloba a dokonce nenávist trhají Ameriku. Občané jsou naštvaní, právem naštvaní, na politické kruhy, které cynicky zrazují dané sliby a ignorují vůli občanů. Máme navíc a dlužíme to padlým hrdinům za naši svobodu. Obama a Clintonová Vám také slibují, že jim jde o budoucnost našich dětí. Chci jim to věřit. Ale je tu propastný rozdíl mezi naší a jejich vizí budoucnosti.
Jejich je strana, která si představuje, že ISIS je druholigový protivník, s nímž je možno jednat a na smrt Američanů v Benghazí se reaguje stylem “jaký je mezi námi rozdíl”. Důvěřuji v jednání Iránu, který má v kalendáři oficiální svátek “Smrt Americe” a “Smrt Israeli”. Přátelé, to je šílenství. President Obama je člověk, který dělá všechno pozpátku. Chce zavřít Guantanamo a otevřít hranice, Exportuje naše pracovní místa a importuje teroristy. Tak dost.
Máme lepší vizi budoucnosti : návrat ke svobodě.
Vzdělávání -svobodu volby vzdělání vašeho dítěte i když nejste tak bohatí jako Obama nebo Clintonovi.
Zdravotní péče: svoboda volby lékaře bez omezení Obamacare.
Daně: zabezpečit rodinu, aniž by vám berňák style klepal na dveře.
Internet : svobodný, nezdaněný, neregulovaný. A zdejší – nedat ho Číně ani Rusku.
Svoboda znamená svobodu projevu a ne politicky korektní “bezpečné” zony.
Svoboda je i náboženskou svobodou – ať jste křesťany, židy, muslimy nebo atheisty. hetero nebo homo, Listina práv nám garantuje právo žít podle vlastního svědomí.
Svoboda znamená prábo držet zbraň a chránit svou rodinu.
Svoboda znamení soudce Nejvyššího soudu, kteří vykládají Ůstavu a nediktují politická rozhodnutí.
A svoboda znamená, že Ůstava garantuje státům právo vybrat si takovou politiku, která odpovídá místním zvyklostem a tradici. Colorado se m§že rozhodnout v něčem jinak než Texas, New York než Iowa. Diversita. Tak to má být. Pokud ne, jaký by mělo smysl udržovat jednotlivé státy?
Hillary Clintonová věří, že stát by něl rozhodovat o všem ve vašem životě. Vzdělání, zdravotní péče, manželství, svoboda projevu – vše nadiktováno z Washingtonu.
Něco mocnějšího se vzdouvá. Vidíme to v obou stranách. nejen zde. Viděli jsem vzpouru proti byrokracii v UK, bezprecednční Brexit. Občané se staví proti vládě. Je to významné vítězství. Lidé mají plné zuby politiků, kteří nenaslouchají jejich přání, mají dost zkorumpovaného systému z nějž tyjí jen politické elity.
Zasloužíme si systém, který upřednostní Ameriku. Ať postaví zeď, proč ne. když za ní budeme v bezpečí.
To zastaví příliv teroristů vydávajících se za uprchlíky.
Zasluhujeme si obchodní vztahy a smlouvy, které které upřednostní zájmy amerických zemědělců a výrobců před globalistickými zájmy protlačovanými lobbyisty.
Poked zvolíme svobodu, bude naše budoucnost světlejší.
Svoboda vrátí pracovní místa, průmyslovou výrobu, nižší daně a vyšší mzdy.
Svoboda vytáhne lidi ze závislosti na státu k pocitu důstojnosti z práce.
Můžeme to dokázat. Před 47 lety jsme poslali člověka na Měsíc. To je síla svobody.
Jsme strana svobody. První republikánský president Abraham Lincoln podepsal zrušení otroctví.
Prosadili jsme zákon o Občanských svobodách.
Za svobody zemřel i seržant Michael Smith.
I naši vojáci a Marines bojující proti radikálnímu Islámu.
I rodina Altona Sterlinga vyzývající k ukončení násilí, i rodiny v Charlestonu odpouštějící bigotnímu vrahu.
Zasluhujeme si vůdce stojícího pevně na principech svobody. Odhoďte zlobu ve prospěch lásky.To je standart platný pro všechny. V listopadu nezůstaňte doma, Povstaňte a mluvte, a volte podle svého svědomí, volte kandidáty jimž důvěřujete, že budou bránit vaši svobodu věrni naší ústavě. Láska ke svobodě umožnila milionům spoluobčanů dosáhnout snů. Musíme využít naší chvíle, nevzdat boj za svobodu, bránit naše Bohem daná práva, i těm, s nimiž nesouhlasíme, aby až zestárneme, na konci našeho údělu, před konečným sbohem, budeme moci říci “freedom matters” a podílel jsem se na něčem krásném., Díky a bůh ochraňuj USA,

zapsat do diáře!!!

S  M. Zeleným o vzdělávání a podnikání

Prof. Milan Zelený je bezesporu mezinárodně uznávaný ekonom, poradce hlav států, hostující profesor několika světových universit a člověk ve svém oboru na světové špici. Narodil se u Čáslavi, vystudoval na VŠE v Praze kvantitativní metody, finance a základy ekonomiky. Po absolvování vysoké školy pracoval na Akademii věd u prof. O. Šika. S jeho pomocí v roce 1967 odcestoval do USA na studia University of Rochester. Po roce 1968 už z pochopitelných důvodů v USA zůstal. Po čase získal titul PhD v oblasti ekonomiky a systémové optimalizace. Následně se z něj stal vysokoškolský profesor. Několik let přednášel na Universitě v Jižní Karolíně, deset let na Columbia University v New Yorku. Dokonce na nějaký čas odešel do Evropy. Působil na universitách v Bruselu a Kodani. Posléze se vrátil zpět do USA, kde zakotvil na Fordham University. Zde strávil celých třicet let. V současnosti je emeritním profesorem (Professor Emeritus of Management Systems), takže už má relativně méně povinností a mohl si dovolit se napůl vrátit do Čech. Založil nadaci ZET Foundation, kde si dal za úkol hledat nápravu některých problémů, se kterými se v dnešní době potýkáme celosvětově. Mimo jiné se zaměřil i na vztahy podnikání a vysokoškolské výuky.

Jste známý jako velký propagátor Baťova vzdělávacího systému. Bohužel ten byl tehdy i nyní u nás i ve světě spíše výjimkou. Jde vůbec naučit podnikat?

Víte, to je hodně zavádějící. Já nemohu učit podnikání tím, že budu nutit studenty číst o podnikání, jak je mnohde zvykem. Můj názor je ten, že výuka na tradičních školách ekonomického typu k ničemu nevede. My potřebujeme, aby na podnikatelské universitě, to je mimochodem výraz Jana Bati, skutečně podnikali. Obrazně řečeno, vy se učíte vařit tím, že vaříte, a nikoliv tím, že čtete kuchařky. Přiznám se, že připravujeme takovou školu, kde budeme na studentech vyžadovat, aby krom povinných předmětů založili firmu a skutečně podnikali, v čemž jim samozřejmě pomůžeme. Ale přiznám se, těch podnikatelských universit je hodně málo. Ono je vcelku humorné, když si uvědomíte, že světoví podnikatelé s tzv. velkým „P“ museli ze škol odejít, ať už se jedná o např. B. Gatese nebo S. Jobse. A to si myslím, je chybné. Vždyť my jsme ani nepřipravili prostředí, které by těmto talentům umožnilo vyniknout. Oni se léta vyhrabávali z garáží, ničili si zdraví, okrádali rodinu s mizivou vyhlídkou na úspěch. Na druhou misku vah položme to, co tito dva jmenovaní udělali pro náš svět. A nyní si představte, že mluvíme o masivním podnikání statisíců lidí, miliónů lidí. To už nemůžeme nechat na garážích. Podnikání je totiž pro naši samotnou existenci jedna z největších výzev. Podnikatel minimálně zajistí práci sám pro sebe. Když je lepší, tak pro desítku dalších. Když je geniální, tak pro stovky lidí. Když budeme mít milióny podnikatelů, tak vybudujeme nový svět. Teď tito často vysmívaní, perzekuovaní, nenávidění a státní byrokracií sužovaní lidé vytváří v každé zemi onu produktivní zónu, kde vzniká největší podíl HDP, ať už se na to státní statistika dívá jakkoliv. Sním o tom, jak by většina z nás mohla být na státu nezávislá.

Často se mluví o akademické nezávislosti či autonomii na vnějších podmínkách. To je s vaším tvrzením přímo v rozporu…

O nezávislosti české akademické scény by se dalo s úspěchem pochybovat. Řeči o tom, že by školství nemělo záviset na trhu, je podle mne silně pomýlené. Dávat za vzor tisíciletou tradici vysokého učení a jeho tzv. akademickou nezávislost či autonomii na vnějších podmínkách (rozuměj izolaci ve „věži ze slonové kosti“ a povýšenost nad denně se měnícími potřebami společnosti), je podle mne historická hloupost. Vzdělávací systém přece nemůže být autonomní, odstíněn od života. Představte si, že jsem vysoce vzdělaný v oboru, o který nemá nikdo zájem a nikdo mně nechce zaměstnat. Mám tedy zalézt do jeskyně a žít tam jakou poustevník z vody a kořínků? To jsou přece vyhozené peníze státu, neproduktivně vynaložený čas a úsilí, ať už můj či tzv. pedagogů. Vzdělání přece musí vytvářet nějakou hodnotu a ta se vyjadřuje v penězích. Nezaměstnaný žádnou hodnotu nevytváří. Vysoké školy by měly prokazovat nejen, kolik u nich studentů graduje, ale kolik z nich se umístí v praxi. Každá vzdělávací instituce by měla mít takový program, který jejich absolventům umožní zapojení do pracovního procesu. Podívejte se například na Španělsko, Portugalsko nebo Itálii, kde je propast mezi absolventy a jejich zaměstnaností doslova šokující.

Politici, dokonce i u nás, ve spojení s představiteli ekonomických věd vcelku příznivě poukazují na systém boje proti nezaměstnanosti vysokoškoláků, který ve Francii prosazuje nynější francouzský prezident Francois Hollande. Myslíte, že uspěje, nebo se jeho nápad zařadí mezi další od reálné skutečnosti odtržené chiméry?

Nakonec se budeme učit podnikat a pracovat od Francie? Problém, na který naráží francouzský prezident F. Hollande, je následující. On si vytipoval, že ve Francii existuje velká nezaměstnanost. Lidé navíc nemají správnou kvalifikaci. Proto musí stát zákonitě utrácet peníze na rekvalifikace. Ale to, že ve Francii, a nejen tam, existuje systém, který tyto nezaměstnatelné lidi produkuje, to nechal plavat. On vlastně nejde ke zdroji, ale jen napravuje následky. To už snad ani k smíchu není, spíše je třba uronit slzu. To je podle mně opravdu cesta do pekel. Systém bude neustále produkovat profese, o které není zájem, a on tyto nové nezaměstnatelné bude nutit opětné k rekvalifikaci. Na to samozřejmě bude potřebovat peníze. Kde je vezme v dnes již velmi zadlužené zemi Galského kohouta? Většinou zase z vlastní oblasti školství. To znamená, že oseká výdaje na vzdělávání, aniž by napravil systém. Z toho dále vyplývá, že peněz na vzdělání bude stále méně, systém bude generovat nezaměstnatelné, které bude třeba rekvalifikovat Hollande. Stahující se smyčka, ze které není úniku. Pokud nezmění systém, aby byl po absolutoriu absolvent okamžitě zaměstnatelný, situace zůstane stejná a stejně beznadějná. Jak ve Francii, tak i v Česku. Dříve to bylo jednodušší. V každém desetiletí se objevoval nový sektor, který nabízel širší možnosti zaměstnání. Jmenujme například rozvoj leteckého a automobilového průmyslu, služeb, cestovního ruchu, IT technologií apod., takže školství mohlo být do jisté míry opravdu autonomní, protože změna byla relativně pomalá. Nové obory vygenerovaly tolik financí, že sponzorovaly i obory neproduktivní, které svými absolventy zásobovaly rozrůstající se státní byrokratické mašinérie. Místo nového oboru následně přišla krize a s ní spojené problémy s nedostatkem financí a dluhy. Navíc nové obory státní „pedagogové“ učit nemohou, protože je to nikdo nenaučil.

Vidíte z tohoto marastu cestu ven?

Když na vznikající problémy upozorňuji, tak mávají rukama, poťouchle se usmívají a ještě přitlačí na tu svoji ruční pilu. Když už je pozdě a bouda jim spadla, tak se ptají na „cestu ven“. Konec už byl, vážení, konec už byl. Cestu ven jste minuli na té dávné křižovatce; teď už je cessta zarubaná. Nůžky mezi absolventy neproduktivních oborů a jejich uplatnitelností na trhu práce se neustále rozevírají. Když nedovedeme uplatnitelnost absolventů zajistit ve státním sektoru, tak musíme do sektoru soukromého. Vznik nových vzdělávacích zařízení však i nadále blokují a kontrolují nejrůznější státní byrokratické akreditační komise. Východisko vidím ve vzniku podnikových či soukromých universit. A také soukromých akreditačních komisí, protože soukromá akreditace je akreditace de facto, ne byrokratická de jure. Co potřebujeme, je, aby soukromá akreditace byla pro zaměstnavatele cennější než ta státní. Singularity University v Kalifornii v USA má za svým názvem „Unaccredited“. Prostě neakreditovaná. Oni tuto poznámku berou jako záruku kvality. Mají kvalitní a v praxi uplatitelný program. Studenti o tom vědí, a cení si toho, akreditace, neakreditace. Jen u nás to má jakýsi pejorativní výraz. Velice rozlišuji mezi akreditací de jure, tedy o té, která vzešla z úřadů a ministerstev a de facto, kde o akreditaci rozhodují zaměstnavatelé. Něco podobného jsem objevil i v České republice v Břeclavi. Tam se iniciativy chopila firma Fosfa, která převzala celou řadu vzdělávacích funkcí tak, aby její absolventi zvládali téměř raketově se měnící podmínky v jejich oboru. Proto razím heslo: Fosfa = Fosfa University=firma Fosfa. Ale to je výjimka.

Ve svých přednáškách se zmiňujete o stále se vyvíjejícím světě. Já tento rozměr zmenším na standardní firmu, která má standardní program. Firma ho bohužel musí inovovat, aby zvládla potřeby současného trhu. Jak to udělat, když je zajetá v současném systému. Firmu tvoří lidé. Změna ale vyžaduje úplně jiný typ zaměstnanců, než který většina firem má a jim se změny nelíbí. Co s tím jde dělat?

Nic. Ujel jim vlak. Pokud nedokáží nepřetržitě inovovat, neustále se měnit, a zapomenout na „standardy“, nemají šanci. Firma by měla mít mezi běžnými zaměstnanci lidi schopné aplikovat inovační trendy. Nejen klasické vykonavatele. Pokud tyto lidi nemá, je něco špatně. A opět se tak vracíme ke vzdělávání. Současný systém neprodukuje lidi akční a produktivní, ale pouze vykonávající. Překonat tuto bariéru jde pouze cestou těsné spolupráce škol a úspěšných firem. A také apelovat na firemní management, že služebníky najde vždycky, ale lidí s tvůrčím potenciálem, či těch, kteří dovedou zavádět do stávajícího systému změny, je pouze několik ze sta. Samozřejmě, že tu nechci své teorie o vzdělávání brát do důsledků nebo dogmaticky. Svět musí mít básníky, spisovatele, hudebníky, vědecké teoretiky apod. Ale na druhé straně si na jejich výchovu bude muset vydělat a následně je zaplatit. O tom tady ale nemluvíme. Mluvíme o těch, kteří se musí uživit a poskytnout žití (živnostník?) v té současné i budoucí, velice náročné hospodářské (hospodář?) sféře.

Antonín Karoch