Mnoho štěstí a pevné zdraví vám všem!

Tak vám všem přeji, aby vás zdraví moc nezlobilo, klid a pohodu jak v práci, tak hlavně i doma. Oslavy absolvujte bez potíží a rachejtlí, abychom se i v příším roce setkávali, doufám, že nejen tady!

Václav Levý se narodil v roce 1820.

Pokud u jeho narození byly tři sudičky, daly mu do vínku sochařský talent a navíc mu každá poslala do cesty v pravou chvíli pravého člověka.

Malý Václav se od mala věnoval řezbářství a nacházel inspiraci hlavně v náboženských tématech, ale protože pocházel z prostých poměrů – otec byl švec, matka dcera koláře, nikdo neuvažoval o tom, že by se mohl věnovat umělecké tvorbě.

Rodiče syna nechali vyučit truhlářem, ale místní farář – první osudový člověk – si všiml talentovaného a zbožného chlapce a zařídil, aby byl poslán na výchovu do kláštera v Plzni, později ve Lnářích a nakonec v Drážďanech. Václav Levý se vyučil na kuchaře a v Drážďanech potkal dalšího osudového člověka – mecenáše umění, velkostatkáře Antonína Vieta a ve dvaadvaceti vstoupil jako kuchař do jeho služeb na zámek v Liběchově.

Okolí Liběchova – krásná krajina, lesy a hlavně spousta zajímavě utvářených pískovcových skal a skalek by patrně bylo pro každého sochaře inspirujícím rájem.

Václav Levý pracoval v zámecké kuchyni a ve volných chvílích tesal svoje reliéfy do skal v okolí zámku.Vytvořil tak lesní galerii unikátních soch a reliéfů pod širým nebem. Největší z nich, Čertovy hlavy byly až do vzniku památníku v Monument Valley největší plastiky tohoto typu na světě.

https://www.rajce.idnes.cz/maydaa/album/certovy-hlavy/1606642979
Jeho činnost neunikla samozřejmě nejen zámeckému pánovi, ale i jeho hostům, z nichž řada pocházela z uměleckých kruhů. Díky jejich podpoře byl Václav Levý poslán do Prahy do učení na sochaře.

Po návratu na liběchovské panství vytvořil na popud liběchovského knihovníka profesora Františka Matouše Klácela – třetího osudového člověka – reliéfní výzdobu jeskyně Klácelka. Její zdařilé provedení vedlo Antonína Vietha k rozhodnutí nadaného kuchtíka poslal na studia na mnichovskou akademii k jednomu z nejuznávanějších sochařů, profesoru Ludwigu Schwantvalerovi.

Po úspěšných studiích – profesor Schwantvaler jej považoval za svého nejlepšího žáka – se vrací devětadvacetiletý Václav Levý na Liběchov jako hotový sochař.

Liběchovský pán ale brzo umírá a Levý tak přichází o mecenáše, který ho štědře podporoval.

Jako sochař se Václav Levý přesto brzy prosadil. Tvoří ve stylu akademického klasicismu, jeho sochy mají blízko k antice a renesanci, hodně se věnuje duchovním tématům. Mimo jiné získal Klárovo římské stipendium a odjel do Říma.

Období, které prožil v Římě, pro něj bylo jako pro sochaře velmi úspěšné, jeho klientelu tvořili zástupci české šlechty, vytvořil díla pro Vídeň i několik římských kostelů, jeho dílo zaujalo i tehdejšího papeže. Jako hluboce věřícího člověka ho Řím uchvátil i duchovně a inspiroval.

Jeho materiální poměry v Římě ovšem nebyly nijak skvělé a když se přidaly vleklé zdravotní problémy, vrací se Václav Levý do Prahy, jako nemajetný, nemocný, ale s věhlasem světového sochaře. Dostává ty nejprestižnější zakázky, bohužel pro zhoršující se zdraví byl většinu z nich byl schopen dokončit jen díky spolupráci se svým nejnadanějším žákem Josefem Václavem Myslbekem.

Posledním dílem Václava Levého je socha Anděla na hřbitově v Žebráku. Zemřel ve 49 letech a je pochován na Vyšehradě.

https://www.rajce.idnes.cz/maydaa/album/certovy-hlavy/160664274

Paradoxem je, že ačkoliv byl ve své době úspěšným a uznávaným sochařem, jsou dnes jeho nejznámějším dílem Čertovy hlavy, které vytvořil ve chvílích volna jako zámecký kuchtík na Liběchově.

MaYda

Ahoj vespolek!

Ještě to není dobré, ale zatím ( asi 14 dní, 3 neděle) se zdá, že se to srdce trochu uklidnilo a už nemám ty pocity, že do zítřka umřu. Ovšem síla žádná, kondice žádná.
Ale jsem optimista a doufám, že se to zase napracuje.
Nemusíte znát všechno a mít všechno vyzkoušené, takže o tom, jaká je to radost ujít na jeden zátah 100-120m si radši nechte jen vyprávět. 😉 😀 😀
Tak začínám vyřizovat věci neakutní, odložené a zanedbané.
A zjišťuji, že je jich spousta! 😉 😀

Je to u nás  trochu unikátní i světově. Chataří a chalupaří se vyskytují v severských zemích, kde k tomu svádí krásná příroda s rozsáhlými lesy a jezery. Od naších emigrantů v Kanadě jsme slyšeli, že i tam si městští obyvatelé budují chaty v horských oblastech. Jinak v Evropě se jezdí k moři, kde je hustá síť penzionů a hotelů. V Německu jsou u měst poměrně početné zahrádkářské kolonie. Ovšem u nás se města na víkendy vylidňují.

Zemědělské oblasti s chalupami pokrývaly od středověku většinu Čech. Až nástup průmyslové revoluce v devatenáctém a na počátku dvacátého století způsobil odliv mladých lidí do měst, kde nacházeli zajímavější a výdělečnější  práci v továrnách. Na venkově zůstali jejich rodiče a bylo tedy běžné, že mladí k nim jezdili na prázdniny či na svátky. To byla doba, kdy venkované pronajímali místnosti i pro letní pobyty městských zájemců, jak se tehdy říkalo „lufťáků“ (kteří jezdili za čerstvým vzduchem –  luftem – na venkov). Svědčí o tom v řadě vesnic zařízené místnosti v patrech, ale bez topení, tedy použitelné jen v létě. Po smrti rodičů zdědily tyto chalupy jejich děti z města, někdy si je ponechaly, jindy byly chalupy prodané nebo zbourané.

Boom v chalupaření nastal až po druhé světové válce, kdy najednou byly k dispozici desetitisíce chalup v pohraničí po odsunu tamějších Němců. Nejprve se vláda snažila do pohraničí nastěhovat bezzemky z vnitrostátních oblastí (často se do pohraničních vesnic dostaly celé spřízněné rodiny). To ovšem nestačilo nabídku pokrýt. Pamatuji se z r. 1947, že na Šumavě byla řada chalup vycpaná senem, které na tamních lukách posekaly a usušily mládežnické brigády. Kolem roku 1950 vznikla akce, kdy na pobyty v opuštěných chalupách byli lákáni umělci z Prahy, kteří měli v letní sezóně volno. To dokladují i dnes časté návštěvy televizních štábů u umělců na vesnicích.

V padesátých a šedesátých letech se objevili první pražští chalupáři. Za první republiky vznikly kolem Prahy chatařské osady, ty nóblovější pro pražské živnostníky, ty chudší si založili trempové, kterým se některá místa zalíbila a tak  tam vzniky osady trempské.

Ze začátku pražskými chalupáři zbylí místní pohrdali, když však to soužití trvalo desítku let a ti chalupáři se o chalupy starali líp než ti usedlíci, vztah se postupně změnil. V těch šedesátých letech už ti starší spolu popíjeli v místních hospodách. A mladší chodili na tancovačky, případně vytlačili místní šramly svými beatovými skupinami.

Zlom v chalupaření nastal po pádu komunistického režimu.  Uvolnilo se cestování do ciziny, což mnozí chalupáři okamžitě využili k pobytům u moře nebo k zimnímu lyžaření v Alpách. Další možností byly autokarové poznávací zájezdy.

I údržba chalup se změnila. Za komunistů se chalupy opravovaly svépomocí s využitím „přemístěného“ materiálu. Po revoluci vznikla řada malých stavebních firem (dokonce i specializovaných na dřevěné chalupy), takže nebylo už nutno vše dělat svépomocí. Tak se řada chalup dočkala nových střech, oken s dvojitými skly, nových omítek se zateplením zděných stěn, vybudování centrálního topení nebo dokonce topení tepelným čerpadlem. V současnosti se na některých chalupách objevují i sluneční fotopanely, aby se nemusela platit drahá elektřina.

A pokud nás – a zvláště důchodce – bude vláda dále přiškrcovat, zdá se, že poklesne i zájem o pobyty na Jadranu (nebo se zase budou vozit paštiky a buřty) a chalupaření bude pro tu chudší většinu zase atraktivní.

Zdeněk Quivis

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Poznámka BW.:
A k tzv. „vnitřní emigraci“ kvůli totalitě, už je zase moc pěkně nakročeno.

Tak se zase po čase hlásím. Měl jsem od Vánoc neuvěřitelný stress, dva koně nemocné – jednoho jsem musel uspat – to pak nejde vytáhnout ze stáje, druhá klisna v každém předním kopytě dva abscesy – to původně také vypadalo, že to nepřežije, nějaké balíky zvenku pěkně vypadající, ale uvnitř plesnivé -> kašlající koně, do toho úporná viroza, sníh, výkyvy počasí, porouchala se mi obě auta v rozmezí týdne tak, že nebylo jisté, zda to ještě půjde spravit, takže jsem musel koupit další -> nervy s koupí, úřadem na přihlášení … a tady je to v zimě a ve sněhu bez auta hrozná sranda! 🙁
No a když to v půlce ledna začalo vypadat, že se to pomalu vyřeší, tak opadl ten adrenalin a na to konto se mi zase podělalo srdce. 🙁 Tak se tu teď pomalu babrám ( ty mrazy tomu také nepomohly), jezdím po doktorech a doufám, že se to nějak podaří srovnat.
Říkal mi takovej mladej, empatickej doktor v Budějcích, že prý s tím lidi žijou až do smrti…
… což mě moc neuklidnilo.
Zítra ráno zase jedu na kontrolu a odběry, tak jsem zvědav, zda se to alespoň trochu zlepšilo.
A tím se omlouvám, že se tu moc neobjevuji, protože když skončím, tak jsem většinou tak stahanej, že udělám sem tam pár jedovatých poznámek na FB a na nějaké vážnější přemýšlení nemám sílu ani chuť.
A teď sbírám duševní síly na daňové přiznání…

Takže se tu moc nehádejte a věřte, že bude líp! Život není peříčko. 🙁

P.M.

Přihořívá. Čím výš tě chodník vede do kopce, tím má každý pasínek o odstín barvy víc. Jen smrky a jedle až na hřebeni zůstávají tmavě zelené. Čím výše k hřebeni, tím jsou jejich kmeny nižší. V sedle pod vrcholem je nálet mladých jedliček hustý jako kožich, připravený na zimní slotu. Podzim neumí jehličnany pobarvit tak, jak se mu to podařilo s osikami, buky a hlavně s javory. I ty jsou však dole u Bečvy pořád ještě zelené; to jen jejich bratříci nahoře v horách znachověli, když se jich v noci dotkl první mrazík. Trnky v řadách na mezích také nabírají do žluta a plody začínají vrásčit od stopky. Správce palírny dole v dědině leští mosazné kotle a dubový stůl s dřevěnou lavicí čeká na prvního hosta. Na zabíjačky je ještě trochu brzo; špek, který se octne na tom do čista vydrhnutém stole ještě pochrochtává ve chlévě. Zraje, jako ty tmavomodré plody na stromě. Když pak začne ve stodole bečka s naloženými trnkami vonět kvasem, je čas zavolat pana řezníka. Ovar s čerstvě nastrouhaným křenem je pak podestýlkou pro první štamprlku z letošní úrody.

Když trochu přivřeš oči, uvidíš oživlé Kobzáňovy Horní chlapce skákat svůj odzemek u ohníčku vysoko v horách. Zbojníci a zakopané poklady, zlé Jezinky a Povětroň mašírují tvou hlavou ruku v ruce s podzimkem. Je to měnícími se barvami kolem? Je to tou slivovičkou? Nevíš. Nevíš a odpověď ani moc nehledáš. Jen nesmíš zapomenout trochu přivřít oči! Jelení zatroubení kdesi vysoko nad dědinou ti dává zapravdu. Jelen se zlobí, troubí a troubí; shání své laně do houfu, aby se mu nespustily s jeleními mládenci, obcházejícími opodál. Nemá na obsloužení svého harému moc času. Zimní větry kdesi na severu už mažou před svým koncertem smyčce kalafunou. V patách jejich hostovského vystoupení budou následovat milióny bílých vloček, které přikryjí krajinu. Starý jelen pak shodí paroží a štrapáce s drzými mládenci budou zapomenuty. Nevzpomene si ani na své laně. Teď  půjde o holý život…

Když už se nic nedá vydržet, děcka, která učíš ve škole zlobí, přijde pošťák s hrstí účtů a zjistíš, že musíš nechat předělat střechu na domě, sekneš se vším a jedeš. Na východ se nedá, šplouchá tam chladný Atlantik. Hurá tedy, na západ! Na dálnici jsi za pět minut. Washington s dominující bání Parlamentu a všemi sochami a monumenty, ulicemi plnými aut a někam spěchajících lidí, se ztratil někde za tebou. Začíná se měnit krajina a hlavně tvá nálada. Zaseknuté čelisti povolí a křeč v prstech svírajících volant též. Abys dostál vyzkoušenému rituálu, zastavíš a koupíš si párek v obchodě u cesty. Vždycky tam na lavici před obchodem sedí parta dědků. Moc nemluví ani mezi sebou, na tvůj pozdrav taktak odpoví. Mistrovsky však plivají hnědé plivance ze žvýkacího tabáku. Sedneš vedle a čekáš, až ti trochu vystydne kafe. Dědci neříkají nic. Možná přemýšlejí, co by se stalo, kdyby kdysi jejich pradědové narubali Yankejům. Něco se však muselo změnit! Dva z těch dědků jsou černí; jejich bílým kolegům v plivání to vůbec nepřijde. Každý si plivá, jak a kdy chce. Časy se změnily. Možná si brzy zvyknou i na tebe. Jeden z černých dědánků se přátelsky zasměje, když pozdravíš na odchodu. Jeho kratičké kudrnaté vlasy jsou bílé jako pápěří na pampelišce.

Silnice tě vyveze do kopečka, na levé straně stojí bílý kostelík. Pár náhrobků vedle, pěkné stromy a keře kolem. Jiný kostel je trochu dál, na pravé straně cesty. Kostel? Je to obyčejná chalupa, jen křížek na štítu a tabule s rozvrhem služeb naznačuje, že se jedná o Boží příbytek. A zase za plůtkem pár náhrobků. Někdy kytička ve sklenici na postříhané louce, někdy malý praporek s hvězdami a pruhy  jen tak zastrčený špejlí v zemi. Některé kytky jsou čerstvé, jiné umělé.

Hory se zvednou za ostrou zatáčkou jako zázrakem. Pokaždé tě tam překvapí. Jsou zaoblené časem, usmívají se. Své bujné mládí ostrých štítů vyměnily za táhlé, zaoblené hřbety. Cítíš z nich úctu k času a pokoru moudrosti, kterou přináší stáří. 

    „Hory,  hory,  hory  černé,

     neraz  som  já  přešel  cez  ně. . .“

Jsou jako Javorníky, dokonce plné javorů. Nejvíc je však na jejich stráních dubů. Kanadská jedle je tu jediným vyslancem za jehličnaté. Má pěkné jméno: hemlok. Jedle však rostou jen v hlubokých stržích až pod hřebenem. Jenom pak v těch, do kterých se nedostane horké letní slunko.

Jako švihnutí kouzelným proutkem změní zvlněnou nekonečnou zeleň první podzimní mrazík.  Kremlička, Slavíček, Van Gogh, Václav Špála a všichni jejich kamarádi položili své palety na stráně hor. Ano, nepletu se. I Václav Špála. Když přivřeš oči, strže pod hřebenem jsou do modra. Červená, žlutá, hnědá, hory se rozhořely. 

Indiánské léto. Mrazík spálí lebedu na polích v údolí a obnaží dýně; jsou krásně oranžové, leží roztroušené mezi zhnědlým býlím. Prodávají je ve stáncích u silnice spolu s jablky. Mají tam na policích též domácí med. Některý je ve sklenicích světlý, jiný tmavý. Ve velkých plastikových lahvích čeká na mlsného zákazníka čerstvý jablkový mošt; voní ti odešlým létem a vší krásou kolem. Sedlák, sklízející odměnu za svou nikdy nekončící práci, sedí na bedně od jablek a utržené peníze dává do talíře, který pak přikryje jiným talířem, aby se těžce vydělané dolárky nerozfoukaly s listím, které pomalu začíná ze stromů opadávat.

Cesta se klikatí a za chvíli se na údolí s poli a sady díváš z výšky. Není vůbec překvapením, když ti před autem přeskočí cestu jelení laňka a za ní dva vzrostlí kolouši.

Jen hodinka jízdy a jsi v jiném světě. Žádné klaksony nervózních řidičů, sirény sanitek a hasičáků. Žádné kravaty a škrtící naškrobené límce tě tu nemučí. Les je les, pooraná pole nedrží žádná tajemství. Kdybys pak šel brázdou až na úval a uviděl tam mezi vysokými topoly věž kostela z dědiny svého mládi, ani by tě to nepřekvapilo. Větrem přifouknutý zvuk dechovky by ti jen dotvrdil, že se vyplatí umět přivřít oči a jít a jít tou brázdou, vyoranou jen a jen pro tebe.

Já si až skoro dodnes myslel, že deklarovaná “bezzásahovost” (netýká se vysazování listnáčů 😀 ) se týká jen porostu. Ale koukám, že bezzásahovou zónu lze vyhlásit i kolem historické chaty. 🙁
Petice moc nepodporuji, ale pokud ministerstvo ŽP páchá nevratné škody…je třeba se ozvat!

Pokusme se přispět k záchraně ROKLANSKÉ CHATY !

bohužel NEBUDE!

Je mi to líto, ale musím to zrušit, protože jsem na 21.9. dostal termín na operaci srdce a po minulých zkušenostech mám intenzivní pocit, že toho 3.10. ještě pořád budu mít co dělat sám se sebou… 🙁

Tak třeba zjara…