Zuzana Chlumská
Tak ony resentimenty mohou být různé. Třeba taková zhrzená láska umí jednomu pěkně zatopit! Ještě horší jsou pak resentimenty historické, protože v tom bývá zapletena spousta lidí, každý má své důvody zhrzenosti, ponížení, či aspoň nechuti a s potěšením pak přikládá, každý své polénko, aby se ohýnek řádně rozhořel. Nekončívají dobře tyhle akce a historie praví, že lépe se jich vyvarovat, neb nezřídka to končí krví a mrtvolami.
Vývoj mezinárodní politiky, kolem Krymu a Ukrajiny pak zejména, vybudil resentimentů mnoho a v podstatě diskutují rozdělil na dva nesmiřitelné tábory – celkem zbytečně, jak v mnohých sporech bývá.
Nehledejme ideál, nenajdeme ho. I historie zná podlost králů, potměšilost šedých eminencí, licoměrnost knížat, zradu kohokoli kýmkoli. Takový Talleyrand např. by mohl vyprávět!
Z našich rodných třeba Přemysl Otakar první, který svou cit.: “proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III.“ Konec konců Zlatá bula sicilská je výsledkem právě jedné takové změny.
Nemusí se nám to líbit (a také povětšinou nelíbí), ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Vždycky tomu tak bylo a bohužel, pravděpodobně i bude.
A když už jsme v té historii, podívejme se, jací rivalové na „evropském bojišti“ hráli tu největší roli.
Tak především tu máme Svatou říši římskou, založenou Karlem Velikým v 10 století a posléze přejmenovanou na Svatou říši národa německého. Vždycky se snažila expandovat, odborně se tomu říká, že měla „nadnárodní ambice“! Vyjde to nastejno a zajisté, že se při tom dělo mnoho, nad čím bychom si odplivli.
Na wikipedii je taková hezká pohyblivá mapka, která názorně ukazuje, kudy se ty územní změny ubírali. http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e_%C5%99%C3%ADmsk%C3%A1
Zajímavé, že výboje východním směrem končily na hranicích dnešního Slovenska. Karpaty byly výbornou přírodní hranicí.
Dalším hráčem byla tu Kyjevská Rus, následována Moskevskou Rusí, ale krom obchodníků ji začala brát Evropa na vědomí až tak za Petra I. Rychle to ovšem dohnala a svoji roli v Evropě začala hrát už jako rozlehlá říše. A rozšiřovala se dál a dál, jak si mnozí z nás pamatují. Jeji „nadnárodní ambice“ byly také naprosto nepochybné.
Třetím hráčem do politického mariáše, byla pak Osmanská říše, která od 13. století až do r. 1922 znepokojovala Evropu i Rusko. Jak to všechno dohromady vypadalo je vidět např. zde:
http://www.youtube.com/watch?v=uxDyJ_6N-6A
Takže nic nového pod sluncem, jen ony řiše mají k sobě dnes podstatně blíž. A jsou poněkud, civilizovanější. Tedy trochu poněkud. Názvy říší se sice změnily, ale jejich „nadnárodní ambice“ zůstaly stejné. A my jsme najednou svědky událostí, které jsme si už nějak nedovedli představit.